Královské námořnictvo

Na článku se pracuje…

Britské Královské námořnictvo (Royal Navy) patří k nejdéle nepřetržitě existujícím vojenským institucím na světě a od 16. století je jedním z pilířů britské moci na moři. V populárním obrazu je spojováno hlavně s velkými bitvami – od porážky španělské Armady přes Trafalgar až po dvě světové války. Pro historii polárních výprav má ale stejně zásadní význam jiná tvář Royal Navy: flotila, která neměla dobývat nepřátelská území, ale „dobývat“ bílá místa na mapách.

Právě z prostředí Royal Navy vzešla většina velkých britských polárních expedic 19. století – včetně Franklinovy poslední výpravy a rozsáhlých pátracích expedic po lodích HMS Erebus a HMS Terror. Admiralitě sloužili nejen váleční kapitáni, ale i důstojníci-vědci, hydrografové a kartografové, kteří měřili pobřeží, hloubky moří a magnetické odchylky, často v extrémních podmínkách Arktidy a Antarktidy.

Abychom porozuměli tomu, proč britský stát v první polovině 19. století investoval tolik peněz, prestiže a lidských životů do hledání Severozápadního průjezdu, je potřeba podívat se na delší vývoj Royal Navy: od prvních pokusů o stálé loďstvo v Tudorovském období, přes „námořní impérium“ 18. století až po vědecké a objevitelské plavby, které tvoří předehru k éře arktických expedic.

Počátky Královského námořnictva

Angličané bojovali na moři už ve středověku, ale dlouho šlo spíše o improvizovaný systém: v době války koruna najímala soukromé lodě a přestavovala obchodní plavidla na válečné. Teprve Tudorovské období (od konce 15. století) přineslo myšlenku trvalého, státem udržovaného loďstva.

První krok učinil Jindřich VII., který podporoval stavbu větších lodí a vznik královských doků (například Portsmouth). Opravdový zlom ale nastal za vlády Jindřicha VIII. Ten flotilu výrazně rozšířil, nechal budovat nové přístavy a pobřežní opevnění a v polovině 16. století vznikla správa loďstva, z níž se vyvinul pozdější Navy Board – stálý úřad pro řízení námořnictva. Právě v této době se začíná mluvit o „Navy Royal“, předchůdci moderní Royal Navy.

Z praktického hlediska šlo o několik zásadních novinek:

• stálé válečné lodě – část flotily byla udržována v provozuschopném stavu i v době míru, ne jen ad hoc pro konkrétní válku;
• státní infrastruktura – královské doky, sklady dřeva, děl, plachet a provazů;
• specializovaná administrativa – úředníci, kteří měli na starosti stavbu, zásobování a účetnictví námořnictva.

Britští námořníci útočí na alžírskou pirátskou loď.

Už v 16. století pak anglické loďstvo sehrálo důležitou roli v bojích se Španělskem, zejména při odražení Armady roku 1588. V té době ještě námořní bitvy často končily tzv. abordáží – přiblížením a „přisátím“ lodí k sobě, jejich spojováním háky a lanem a poté bojem muže proti muži na palubě protivníka. (Termín abordáž pochází z francouzského abordage a označuje právě tento způsob boje zblízka.)

Ještě nejde o plně profesionalizovanou „námořní velmoc“, ale základní rámec – stálé loďstvo, centralizované řízení a rostoucí zkušenost námořních důstojníků – je na světě. Z něj později vyroste námořnictvo, které bude mít kapacity i ambici pouštět se do rozsáhlých objevitelských projektů.

„Vládci moří“: Royal Navy v 18. století

V 17. a 18. století se z anglického (a po roce 1707 britského) loďstva stala klíčová zbraň rostoucího impéria. V sérii válek s Nizozemskem, Francií a Španělskem se Britové naučili využívat flotilu nejen k obraně ostrovů, ale především k ovládání námořních cest a koloniálních oblastí.

Pro 18. století jsou typické zejména tyto dlouhodobé trendy:

• linijní taktika – lodě bojují v dlouhých liniích řadových lodí (ships of the line), kde rozhoduje palba těžkých děl, ne tolik jednotlivé abordáže;
• standardizace lodí – vznikají typizované třídy řadových lodí s daným počtem děl, což umožňuje plánovat velké flotily a jejich zásobování;
• profesionalizace důstojnického sboru – služba v Royal Navy se stává kariérou, po které sahají synové šlechty i měšťanstva; vzniká jakási „námořní třída“.

V tzv. „dlouhém 18. století“ (cca 1688–1815) se ukázalo, že kontrola moří znamená kontrolu globálního obchodu. Podle novějších syntéz o námořních dějinách Británie bylo právě propojení obchodu a loďstva jedním z klíčů k britské převaze na moři – obchod „živí“ námořníky, námořníci udržují flotilu a flotila chrání obchod.

Tato „válečná“ stránka Royal Navy je důležitá i pro arktický kontext. Právě díky obrovským investicím do flotily, doků a zázemí si mohla Admirality v 19. století dovolit luxus financovat expedice, které nepřinášely okamžitý vojenský zisk – ale slibovaly nové obchodní cesty, prestiž a vědecké poznání.

Na konci 18. století se navíc svět válečného loďstva začíná propojovat se světem vědy. Zlepšující se navigační přístroje (například přesné lodní chronometry) a rozvoj hydrografie vedou k tomu, že lodě Royal Navy systematicky mapují pobřeží, hloubky a proudy po celé zeměkouli. Na tuto praxi pak naváže specializovaná Hydrografická služba Admirality a pozdější United Kingdom Hydrographic Office, která se chlubí tím, že pro Royal Navy a obchodní loďstvo vytváří námořní mapy už více než 200 let.

Vědecké a objevitelské expedice jako předehra k Arktidě

Po „klasickém“ věku zámořských objevů 15.–17. století přichází v 18. a 19. století nová vlna výprav, které nejsou motivovány jen obchodem a dobýváním území, ale také vědou. Historici mluví o éře vědeckých výzkumných plaveb, v níž se osvícenský důraz na poznání propojuje s praktickými zájmy států.

Klíčovou roli v tom hrála právě Royal Navy:

• technické zázemí – velké státní loďstvo, zkušené posádky, přístup k nejmodernějším navigačním a měřicím přístrojům;
• instituce – úzká spolupráce Admirality s Královskou společností (Royal Society), která formulovala vědecké cíle výprav;
• hydrografická služba – od konce 18. století se rozvíjí specializované námořní mapování, z něhož vzniká samostatný Hydrographic Office Admirality (1795) a jeho nástupnické instituce.

Cookovy lodě Resolution a Adventure nabírají led, aby získaly pitnou vodu, 4. leden 1773

Nejznámějším symbolem této éry je bezpochyby kapitán James Cook. Jeho první cesta (1768–1771) na lodi Endeavour byla oficiálně vyslána, aby z Tahiti pozorovala přechod Venuše přes Slunce – ale tajné instrukce Admirality mu zároveň ukládaly hledat hypotetický „jižní kontinent“ (Terra Australis) a zkoumat nová území vhodná pro britský vliv.

Cookovy a další námořní výpravy 18. a počátku 19. století (například pozdější vědecké plavby nebo expedice, z nichž vyrostl projekt lodi Challenger) ukázaly, že loď Royal Navy může být současně válečnou lodí, plovoucí observatoří i pojízdnou laboratoří. Důstojníci byli cvičeni nejen ve válečné taktice, ale také v navigaci, astronomii a základech přírodních věd.

Cookovy a další námořní výpravy 18. a 19. století – od osvícenských cest v Pacifiku přes hydrografické plavby lodí jako Beagle až po pozdější oceánografickou expedici na lodi HMS Challenger (1872–1876) – ukázaly, že loď Royal Navy může fungovat současně jako válečné plavidlo, plovoucí observatoř i pojízdná laboratoř.

Pro Franklinovu éru jsou podstatné zejména tři aspekty tohoto vývoje:

1. Prestiž objevitele v námořní kariéře – důstojník, který se účastnil úspěšné výzkumné expedice, si mohl výrazně posílit reputaci. To pomáhá vysvětlit, proč mnoho námořních důstojníků (včetně Johna Franklina) přijímalo polární službu i za cenu vysokého rizika.
2. Profesionalizace hydrografie a mapování – Admirality systematicky využívala specializované průzkumné lodě (survey ships) pro měření pobřeží, hloubek i zemského magnetismu. Tento typ plavidel a práce tvoří přímou technickou i personální předehru k pozdější „Discovery service“ a polárním expedicím první poloviny 19. století.
3. Zvyk využívat loďstvo k „nebojovým“ úkolům – po skončení napoleonských válek měla Británie silné, ale částečně „nadbytečné“ loďstvo a důstojníky. Admirality je využila pro globální průzkum oceánů i polárních oblastí. Právě z této tradice vyrůstají arktické a antarktické expedice, které známe z dějin Franklinovy expedice a souvisejících výprav.

Tím se dostáváme k období, kdy se Royal Navy systematicky obrací na sever – k pokusům prorazit Severozápadní průjezd a k utváření zvláštního „arktického“ okruhu námořnictva, později často označovaného jako Discovery service.

Královské námořnictvo po roce 1815: přebytečné lodě a důstojníci na polovičním platu

Porážka Napoleona a mír v roce 1815 znamenaly pro Královské námořnictvo zásadní proměnu. Flotila, která během válek dramaticky narostla, byla v několika málo letech radikálně zmenšena – z více než pěti set lodí v aktivní službě na necelé dvě stovky. Většina válečných lodí byla „uložena do rezervy“ (v námořní terminologii in ordinary – zakotvené, s minimální posádkou), a tisíce námořníků i důstojníků přišly o místo.

Zvlášť citelný byl dopad na důstojnický sbor. Mnoho kapitánů, velitelů a poručíků se ocitlo na tzv. half-pay – polovičním platu. Tento termín označoval dávku vyplácenou důstojníkovi, který sice zůstal na aktivním seznamu, ale momentálně neměl přidělenou loď nebo funkci. Obvykle šlo přibližně o polovinu platu v činné službě a důstojník mohl být kdykoli znovu povolán na palubu. V praxi to znamenalo život na hraně zadlužení: příjmy byly nízké, ale společenské postavení a očekávaný životní styl důstojníka se nezměnily.

Kolorovaná litografie zobrazuje lodě Edwarda Parryho HMS Furry a HMS Hecla, na kterých se Parry v letech 1824-25 pokoušel objevit Severozápadní průjezd

Historik Martin Wilcox na základě studia korespondence ukazuje, že po roce 1815 byla konkurence o jakékoli místo na lodi obrovská. Každá loď připravovaná k vyplutí byla „zavalena žádostmi“ poručíků, kteří se chtěli dostat zpět do služby. V tomto kontextu nejsou arktické výpravy výstřelkem několika nadšenců, ale jednou z mála reálných cest, jak se z polovičního vrátit k plnému platu a kariéře. Právě proto, jak Wilcox poznamenává, „Barrowovy arktické expedice nikdy neměly nouzi o dobrovolníky“ – bez ohledu na rizika nabízely alespoň období plného platu a slabou, ale existující šanci na slávu a majetek.

Vedle finančního tlaku ale hrála roli i profesionální identita. Důstojníci, kteří strávili mládí v bitvách u Trafalgaru či v blokádách francouzských přístavů, těžce snášeli představu, že by v době míru „zaháleli“ na souši nebo sloužili někde v pobřežní stráži. Mnozí v soukromých dopisech otevřeně píší o tom, že „není správné být tak dlouho bez služby“ a hledají jakoukoli cestu zpět na moře – i za cenu dlouhé a nebezpečné polární expedice.

V širším rámci tzv. Pax Britannica se námořnictvo stále podílelo na ochraně obchodu, potírání otrokářství a udržování britské moci ve světě, ale celkový rozsah bojových operací se výrazně zmenšil. Pro část důstojníků se proto výzkumné a objevitelské výpravy staly atraktivní „mírovou“ náhradou za válečnou kariéru – byly nebezpečné a prestižní, ale zároveň plně legitimní součástí služebních dějin Královského námořnictva.

V souvislosti s polárními výpravami Královského námořnictva se můžeme setkat s pojmem „Discovery service“.

V dobových dokumentech Admirality se zpravidla mluví prostě o „voyages of discovery“ – plavbách za geografickými objevy, například „voyages for the discovery of a North-West Passage“. Výraz „Arctic Discovery Service“ se výslovně objevuje například v parlamentní debatě v únoru 1857, kdy poslanci projednávají udělování Arktické medaile a ptají se, zda bude určena všem důstojníkům a mužstvu, „kteří se účastnili Arctic Discovery Service“. To naznačuje, že už v 50. letech 19. století existovalo v námořním a politickém prostředí ustálené, byť neformální označení pro tuto skupinu výprav a jejich účastníky.

Moderní historici termín „(Arctic) discovery service“ většinou používají zpětně jako souhrnné označení pro důstojníky a posádky nasazené na vládních „voyages of discovery“, zejména v polárních oblastech. Shane McCorristine tak například píše o „men on discovery service“ a sleduje, jak společná zkušenost arktické služby formovala identitu těchto „Old Arctics“ v pozdějších letech. „Discovery service“ tedy nebyla formální organizační složka Královského námořnictva vedle běžných flotil, ale spíše dobové a následně historiografické označení určitého typu nasazení: dlouhých, riskantních a vědecky orientovaných výprav, které tvořily „objevitelskou“ tvář britského námořnictva v první polovině 19. století.

Literatura

Volně dostupné online zdroje

• A Short History of the Royal Navy, 1217–1688 a A Short History of the Royal Navy 1688–1815, Project Gutenberg (anglicky). 1217–1688, 1688–1815.
• „Tudor navy“, Wikipedia (anglicky). online.
• „Royal Navy“ a „History of the Royal Navy (after 1707)“, Wikipedia (anglicky). „Royal Navy“, „History of the Royal Navy (after 1707)“.
• Dan Snow, „How did Britain come to rule the waves?“, HistoryExtra (anglicky), 2010. online.
• „British Mercantile Trade and the Royal Navy During the Long Eighteenth Century“, British Online Archives (anglicky), 2025. online.
• „Hydrography“, Wikipedia (anglicky). online.
• „United Kingdom Hydrographic Office“, Wikipedia (anglicky). online.
• UK Hydrographic Office, Informed maritime decisions – Corporate Brochure (PDF, anglicky). online.
• „UK Hydrographic Office hosts local World Hydrography Day event“, UK Government (anglicky), 2018. online.
• Rebekah Higgitt, „Precision exploration: mathematical practice and 18th-century British voyages of scientific exploration“, text přednášky (PDF, anglicky), Gresham College, 2019. online.
• „James Cook“ a „First voyage of James Cook“, Wikipedia (anglicky). „James Cook“, „First voyage of James Cook“.
• The Search for "Terra Australis": What did Captain Cook's secret mission involve?, vzdělávací materiál The National Archives (anglicky). online.
• „1768 James Cook’s Secret Instructions“, Objects Through Time, Migration Heritage Centre NSW (anglicky). online.
• James Cook, Captain Cook's Journal During the First Voyage Round the World, Project Gutenberg (anglicky). online.
• „Boarding (attack)“, Wikipedia (anglicky) – k vysvětlení pojmu abordáž. online.
• „Franklin's lost expedition“, Wikipedia (anglicky). online.

Další (tištěná) literatura

• N. A. M. Rodger, The Safeguard of the Sea: A Naval History of Britain, 660–1649 (1997).
• N. A. M. Rodger, The Command of the Ocean: A Naval History of Britain, 1649–1815 (2004).
• David Loades, The Tudor Navy: An Administrative, Political and Military History (1992).
• Výběr studií o hydrografii a vědeckých expedicích v: Fraser MacDonald, C. W. J. Withers (eds.), Geography, Technology and Instruments of Exploration (2015).

Související stránky

Externí odkazy

• How did Britain come to rule the waves?
  Dan Snow. History Extra, 9.3.2010
  Článek vysvětluje, jak se z britského královského námořnictva stal během 18. a 19. století světový námořní hegemon – díky geografickým výhodám, obrovským a trvalým finančním investicím a propojení s průmyslovou revolucí, které mu zajistilo technickou převahu v lodích i dělech. Ukazuje, jak námořnictvo formovalo britskou společnost i impérium – od kultury a politiky po „Pax Britannica“ a gunboat diplomacy – zároveň ale připomíná tvrdé podmínky na lodích, násilnou povahu mnoha zásahů a postupný úpadek britské námořní nadvlády, když ostatní mocnosti dohnaly britský průmyslový náskok.

Zdroje a poznámky