Role jasnovidců a médií v pátrání po Franklinově expedici: Porovnání verzí

Z Ztracená Franklinova expedice
Přejít na: navigace, hledání
(B. J. Rule: upřesnění formulace)
m ("Zjevení" z Londonderry: slovosled)
 
Řádek 110: Řádek 110:
  
 
==="Zjevení" z Londonderry===
 
==="Zjevení" z Londonderry===
V roce <span class="text-date">1849</span> údajně zesnulá čtyřletá dcera loďaře <span class="name-person">[[William Coppin|Williama Coppina]]</span> zjevila své sestře <span class="name-person">Anně</span> polohu Franklinovy výpravy včetně plánku s polohou a trasou k lodím. To mělo ovlivnit [[Jane Franklinová|lady Franklinovou]] při určování oblastí pátrání pro výpravy, které ona vyslala a financovala, a vést ke konečnému nálezu místa vylodění výpravy na <span class="name-place">[[Victory Point|Victory Pointu]]</span>.
+
V roce <span class="text-date">1849</span> zesnulá čtyřletá dcera loďaře <span class="name-person">[[William Coppin|Williama Coppina]]</span> údajně zjevila své sestře <span class="name-person">Anně</span> polohu Franklinovy výpravy včetně plánku s polohou a trasou k lodím. To mělo ovlivnit [[Jane Franklinová|lady Franklinovou]] při určování oblastí pátrání pro výpravy, které ona vyslala a financovala, a vést ke konečnému nálezu místa vylodění výpravy na <span class="name-place">[[Victory Point|Victory Pointu]]</span>.
  
 
<span class="name-person">[[Leopold McClintock]]</span>, který velel výpravě, jež nalezla [[Zprávy na Ostrově krále Viléma|zprávy Franklinovy expedice]] a odhalila, že většina výpravy zahynula na <span class="name-place">[[Ostrov krále Viléma|Ostrově krále Viléma]]</span>, označil celou historku, popsanou v knize <span class="name-person">Josepha Henry Skewese</span> [[Sir John Franklin, The True Secret of the Discovery of His Fate]] z roku <span class="text-date">1889</span>, za vylhanou. I když Skewesova verze je značně přehnaná a zejména dodatečně mění lokalizaci Franklinovy výpravy, jak ji ze "zjevení" pochopil <span class="name-person">William Coppin</span>, jádro příběhu je pravdivé. <span class="name-person">[[Sophia Cracroftová]]</span>, neteř [[John Franklin|Johna Franklina]] a celoživotní spolupracovnice a přítelkyně v té době již zesnulé <span class="name-person">Jane Franklinové</span>, se ve spolupráci s <span class="name-person">McClintockem</span> patrně snažila celý případ ututlat.
 
<span class="name-person">[[Leopold McClintock]]</span>, který velel výpravě, jež nalezla [[Zprávy na Ostrově krále Viléma|zprávy Franklinovy expedice]] a odhalila, že většina výpravy zahynula na <span class="name-place">[[Ostrov krále Viléma|Ostrově krále Viléma]]</span>, označil celou historku, popsanou v knize <span class="name-person">Josepha Henry Skewese</span> [[Sir John Franklin, The True Secret of the Discovery of His Fate]] z roku <span class="text-date">1889</span>, za vylhanou. I když Skewesova verze je značně přehnaná a zejména dodatečně mění lokalizaci Franklinovy výpravy, jak ji ze "zjevení" pochopil <span class="name-person">William Coppin</span>, jádro příběhu je pravdivé. <span class="name-person">[[Sophia Cracroftová]]</span>, neteř [[John Franklin|Johna Franklina]] a celoživotní spolupracovnice a přítelkyně v té době již zesnulé <span class="name-person">Jane Franklinové</span>, se ve spolupráci s <span class="name-person">McClintockem</span> patrně snažila celý případ ututlat.

Aktuální verze z 28. 4. 2018, 16:57

Téměř neznámou kapitolou pátrání po Franklinově expedici je angažmá jasnovidců a médií v pátrání po Franklinově expedici. Ve skutečnosti to není překvapující a v žádném případě to není důvod k posměchu našim předchůdcům z poloviny 19. století: i v současnosti se u mnoha záhadných zmizení přihlásí nějaký senzibil, který údajně ví, kde se hledaná osoba či dokonce letadlo nachází a dokonce o tom vycházejí nejen články[1], ale i knihy[2].

V případě zmizení Franklinovy expedice je zajímavé, že většina "paranormálních" hlášení o její poloze a stavu pocházejí od jasnovidkyň a médií ženského pohlaví. Nepřekvapivé je, že drtivá většina těchto zpráv se ukázala jako nesprávná. Nejméně v jednom případě ("Zjevení z Londonderry") však takovéto poselství "z jiného světa" pravděpodobně ovlivnilo směr pátrání.

Mesmerismus, jasnovidectví a spiritismus v 19. století

Sir John Franklin

Současný kanadský badatel W. Gillies Ross ve svém článku "Clairvoyants and mediums search for Franklin" [3] uvádí, že v 1. polovině 19. století do Británie pronikl "mesmerismus", z dnešního pohledu pavědecký způsob léčení vynalezený Švýcarem Francem (či Friedrichem) Antonem Mesmerem (1733-1815). Hlavním nástrojem mesmerismu byla hypnóza, která byla kromě léčení používána i k vyvolání jasnovidectví. To je zde chápáno jako "schopnost vidět vzdálené předměty bez použití očí", kdy jasnovidci tvrdili, že jsou schopni (dnes bychom řekli virtuálně) cestovat na místo určené "mesmeristou" (hypnotizérem).

Ve Spojených státech se v polovině 19. století rozmáhal spiritismus, údajná komunikace s duchy, o jehož rozmach se přičinily sestry Foxovy (z nichž jedna, Margaret, se později stala ženou Elishy Kane, významného amerického pátrače po Franklinově expedici). Sestry Foxovy v roce 1888 přiznaly, že jejich spiritistické seance byly podvod[4]. V 50. letech 19. století se spiritismus rozšířil i do Británie.

V roce 1849 (W. G. Ross cituje The Aberdeen Herald z 14. 7. 1849) se v britském tisku objevila výzva, že pokud některé osoby skutečně disponují takovými výjimečnými schopnostmi, měly by je využít i k praktickým účelům, například k objasnění osudu sira Johna Franklina.

Ať už to bylo díky této výzvě či z jiných pohnutek, celá řada "jasnovidců" se skutečně pokusila určit polohu a osud Franklinovy expedice, ovšem, jak ukazuje následující přehled založený na zmíněném článku W. G. Rosse, bez valných úspěchů.

Lady Franklinová a jasnovidci

Sir Leopold McClintock na portrétu z roku 1856

Kontradmirál Leopold McClintock se ve své odmítavé reakci k "Zjevení z Londonderry" (viz dále) vyslovil i obecně k otázce "nadpřirozených zjevení" týkajících se Franklinovy výpravy:

In the early days of the Franklin search there were clairvoyants, visions, dreams, and revelations in the greatest abundance — a large number came from America. They 'saw' Franklin's ships in all parts of the Artic regions, nor did those spirit manifestations cease so long as doubt remained. In 1858 one such oracle gave the date of Franklin death as being May 2nd of that year – about eleven years after his actual death. Lady Franklin was deluged with these 'revelations'. She courteously listened to all, but was influenced by none of them. There was no sort of mystery or secrecy observed about any of them. I have yet to learn that anyone attached the slightest value to any of them, and least of all the practical people who shared in either the counsels of the Artic commanders or in the confidence of Lady Franklin;[5]
V počátcích pátrání po Franklinovi byl velký přebytek jasnovidců, vizí, snů a odhalení – velké množství přicházelo z Ameriky. 'Viděli' Franklinovy lodě ve všech částech Arktidy a tyto projevy duchů nepřestaly, dokud přetrvávaly pochyby [o osudu výpravy]. V roce 1858 jeden takový věštec [či věštkyně] udával datum Franklinovy smrti jako 2. května toho roku – asi 11 let po jeho skutečné smrti. Lady Franklinová byla zaplavena těmito 'odhaleními'. Zdvořile jim všem naslouchala, ale žádným nebyla ovlivněna. U žádného z nich nebyla žádná záhada či tajemství. Musím se teprve poučit, že by kdokoli dával sebemenší váhu kterémukoli z nich, a to nejméně ti praktičtí lidé, kteří se podíleli na poradách arktických velitelů nebo kteří se těšili důvěře lady Franklinové.

Se vší úctou k siru Clintockovi je třeba říci, že jeho prohlášení není pravdivé. Níže je uvedeno několik příkladů, kdy lady Franklinová a Sophie Cracroftová pomoc osob s údajnými nadpřirozenými schopnostmi aktivně vyhledaly a přinejmenším v případě tzv. Zjevení z Londonderry měly sdělené informace velmi pravděpodobně alespoň částečný vliv na oblast pátrání.

Jednotlivé případy

Níže uvedený přehled je z drtivé části založen na zmíněném článku W. G. Rosse[6], proto není článek u jednotlivých případů opakovaně citován. V některých případech jsou zprávy o jednotlivých případech doplněny o další informace a nové poznatky.

Ne všechny níže popisované případy jsou stejného druhu. V řadě případů jde o jasnovidectví ve smyslu výroků média uvedeného do mesmerické hypnózy, v jiných jde o kontakt s duchy, blíže nespecifikované vize či "projev božské Prozřetelnosti", přičemž názoru na klasifikaci případu se mohou různit. Také je důležité si uvědomit, že ne ve všech případech jde o víru v nějaké nadpřirozené jevy, naopak řada mesmeristů se snažila tyto jevy vysvětlit přírodními silami, např. "živočišným magnetismem".

Ellen Dawsonová

Lady Franklinová navzdory tvrzení kontradmirála McClintocka neváhala hledat pomoci i u jasnovidců

Ellen Dawsonová byla londýnská jasnovidkyně, kterou hypnotizoval J. Hands a která proslula mj. vypátráním některých odcizených cenností.

V květnu 1849 švagr lady Franklinové, Ashurst Majendie, doprovodil Jane a Sophii Cracroftovou na seanci do Handsova domu. Ellen odmítla přímo mluvit s lady Franklinovou, neboť se údajně bála jí sdělit případné nepříjemné zprávy o osudu jejího manžela. Jane Franklinová tak vyčkávala v jiné místnosti, zatímco Sophie a Majendie pozorovaly, jak Hands uvedl Ellen do transu. Poté jí Sophie mohla klást otázky.

Ellen v transu urazila dlouhou cestu a viděla dvě lodě obklopené ledem, na jejich palubě pak několik mužů, z nichž jeden připomínal sira Johna. Nedaleko byly další dvě lodě, patrně z pátrací expedice Jamese Rosse. Franklinovi muži měli k jídlu solené hovězí a suchary a byli cítit po brandy.

Při druhé návštěvě v listopadu 1849 Ellen sdělila, že lodě jsou zablokovány ledem a nemohou se uvolnit bez pomoci jiné lodě. Nejlépe dosažitelná by výprava byla od západu (tedy zřejmě od Beringovy úžiny). Franklin byl prý stále naživu (ve skutečnosti byl již 2,5 roku mrtev) a výprava měla dostatek zásob.

Jak vidno, v podstatě veškeré informace o Franklinově expedici sdělené Ellen Dawsonovou byly nepravdivé.

Syn poručíka Morrisona

Lady Franklinová a Sophie Cracroftová patrně v únoru 1850 navštívili poručíka Richarda Jamese Morrisona, v astrologických kruzích známého jako Zadkiel. Ten tvrdil, že jeho 13letý syn dokáže věštit z křišťálové koule, pomocí které navazuje spojení se dvěma duchy jmény Orion a Gego. Orion prý sdělil, že Franklin je naživu, daří se mu dobře a vrací se domů z Franklinova ostrova na saních a ledových člunech. Údajný Franklinův ostrov se měl nacházet severozápadně od Mellvilova ostrova, jeho zeměpisnou délku však Orion nebyl schopen sdělit. Morrisona navštívily obě ženy patrně nejméně dvakrát.

Rovněž v tomto případě byly všechny informace o Franklinovi nepravdivé.

V souvislosti s Franklinovou expedicí není bez zajímavosti, že v roce 1863 Morrison později vyhrál soudní spor s Edwardem Belcherem, který velel expedici pátrající po Franklinovi v letech 1852-54. Belcher označil Morrisona za šarlatána, který vybírá peníze za věštění z křišťálové koule. Morrison ho zažaloval kvůli urážce na cti. Spor sice vyhrál, ale jako odškodné získal jen jednu libru a nebyla mu přiznána úhrada nákladů řízení...[7]

Emma L.

Profesor William Gregory, propagátor mesmerismu

Emma L. byla služebná v domě chirurga, lékárníka a později lékaře Josepha W. Haddocka v Boltonu v severozápadní Anglii (poblíž Manchesteru). Haddock se zajímal o mesmerismus a zjistil, že Emma má v hypnóze jasnovidecké schopnosti. Haddock s Emmou dosáhli jisté proslulosti díky několika vyřešeným případům krádeží a zmizelých osob.

V roce 1849 byl Haddock kontaktován kapitánem Alexandrem Maconochiem, který sloužil jako Franklinův tajemník v době, kdy byl Franklin guvernérem Tasmánie. Maconochie byl rodinným přítelem Franklinových, tajemníkem Královské zeměpisné společnosti a zajímal se o spiritismus.

Maconochie se zřejmě již předtím pokoušel přispět k objasnění Franklinova osudu pomocí pařížských a londýnských jasnovidců. Neuspěl a nakonec v roce 1849 kontaktoval Haddocka, který mu sdělil, že pro "navázání kontaktu" Emmy s Franklinem je třeba ukázka Franklinova rukopisu. Tu Maconochie dodal a celý rok, mezi 21. zářím 1849 a 15. zářím 1850 absolvoval seance s Emmou (W. G. Ross uvádí tucet či více seancí). Haddock vyžadoval další informace o pátrání po Franklinovi a Maconochie ho s pomocí kapitána W. A. B. Hamiltona, druhého tajemníka Admirality, zásoboval mapami, zprávami a dopisy (patrně těmi zaslanými z Disko Bay) důstojníků Franklinovy expedice.

Emma během sezení s Maconochiem udala postupně několik míst, kde se měli nacházet Franklinovi muži (v čele s údajně stále živým, ve skutečnosti již několik let mrtvým Franklinem). Krom toho, že se dnes víme, že se tam expedice nenacházela, nebyly udané pozice resp. údajný pohyb výpravy mezi nimi ani logické, ani reálně možné (expedice by se musela přemisťovat neuvěřitelně rychle a nesmyslným směrem). Maconochie přesto zprávami o Emminých vizích zásoboval v dopisech Admiralitu, kde byly ale zjevně přijímány velmi skepticky. Zdá se, že patrně Haddock obratně využíval dodaných informací (např. popisů osob důstojníků různých expedici), aby je obratem vracel jako údajné Emminy vize.

Sophia Cracroftová a lady Franklinová Emminy informace zpočátku odmítaly. V roce 1849 Sophia napsala, že jde o bizarní příběh, který je dílem chorobné představivosti nebo nadměrného nervového vzrušení. Je možné, že Sophia takto reagovala na Emminy vize těl pod sněhem, skákajících zvířat s černobílými pruhy, lesů, divokého dobytka a divokých mužů... Když však Emma později téhož roku předpověděla. že se Franklin vrací domů, byla Sophia ochotna této zprávě věřit. Už v další vizi však Emma umístila Franklinovu výpravu severně od Parryho ostrovů, daleko severněji, než se do té doby nějaký Evropan dostal. Jak tuto zprávu Sophia přijala, známo není.

Emma měla vize o Franklinově expedici i v roce 1851, ačkoli ty již zřejmě nebyly hlášeny britské Admiralitě. Profesor William Gregory, který mj. popularizoval mesmerismus v Británii, uvádí, že 17. února 1851 Emma udala polohu lodí Austinovy expedice (pátrající po Franklinovi) na zeměpisné délce 95° 45' z.d. a Franklinových lodí sto mil západněji na 101° 45' z.d. Později se ukázalo, že udaná poloha Austinových lodí byla téměř přesná (Franklinových ovšem nikoli). V srpnu 1851 Gregory konzultoval Emmu a další nejmenovanou jasnovidkyni ohledně situace Franklinovy expedice. Ač o sobě navzájem nevěděly, obě se shodly, že Franklin je naživu, ačkoli řada jeho mužů již zemřela, a lodě jsou zamrzlé v ledu.

S výjimkou určení zeměpisné délky lodí Austinovy expedice se ani Emma nemůže ohledně zpráv o Franklinově expedice pochlubit žádným úspěchem.

Jenny

Jenny, původem ze Skotska, byla služebná u manželského páru v Liverpoolu. Na jaře 1850 (Jenny bylo tehdy 20 let) se její domácí pán, amatérský mesmerista, uvolil předvést novinářům její jasnovidecké nadání v případu Franklinovy expedice.

Jenny dlouho "cestovala" k lodím, které byly uvízlé v arktickém ledu již tři či čtyři roky. Na jejich palubě "viděla" sira Johna s tuctem druhů. K jídlu měli rybí, ptačí a medvědí maso a také jim ještě zbyla část lodních zásob. V podpalubí byli další živí muži, ale někteří jiní zemřeli. Jenny nechápala, proč se nepokusí dostat odtamtud pryč. Jsou banda pitomých hlupáků, vykřikla.

Jenny rovněž "viděla" jiné lodě, snažící se dostat k Franklinovi, a na pevnině tisíce mil daleko Eskymáky oblečené v kůžích z divokých bestií. Jenny také navrhla neortodoxní metodu, jak uvolnit Erebus a Terror: vyslat tři lodě naložené solí, která by rozpustila led. Na otázku, kam by měly tyto lodě plout, odpověděla, že na okraj ledu a tam již uvidí Franklina (pokud by to tak skutečně bylo, bylo by rozpouštění ledu samozřejmě zbytečné: posádky by snadno přešly na záchrannou loď či lodi).

Na "zpáteční cestě" se Jenny dostala do silné bouře, která zpomalila její návrat. Na otázku, zda tedy plachtí, odvětila, že ne, že letí vzduchem. Při letu se potkala s jinou ženou, pocházející z Londýna, která byla na cestě za Franklinem. W. G. Ross podotýká, že na letové trase mezi Anglií a Franklinovými loděmi byl zřejmě silný provoz.

Vzhledem k tomu, že Jenny polohu lodí udala jako 300, či 3000, ale možná jen 200 mil od pólu (žádný z údajů se neblížil pravdě) a jejich zeměpisná délka (odvozená z udaného místního času lodí) měla být zhruba 165° z.d. (což je daleko západněji, než kam lodi dorazily), musíme opět konstatovat, že Jenny poskytla zcela nepravdivé informace.

Děvče kapitána Hudsona

Velmi málo informací je známo o další jasnovidkyni z Liverpoolu. Jak potvrzují nejen zdroje v článku W. G. Rosse, ale i tento článek o jiné(!) jasnovidkyni (viz též diskuse zde), v Liverpoolu působil v té době jakýsi kapitán Hudson, rovněž mesmerista.

Hudsonova blíže neznámá jasnovidkyně patrně v dubnu 1850 měla vidění, ve kterém viděla Franklina smutného, unaveného, vyčerpaného marnými nadějemi (patrně na uvolnění lodí z ledu). Jeho lodi, špinavé a otlučené, byly obklopené ledem, ale jeho muži statečně prořezávali led, aby postoupili na západ. Navzdory nejistotě byl Franklin pevně přesvědčen, že dosáhne Anglie za šest měsíců a tři či čtyři (!) dny. Expedice se setkala s domorodci , kteří byli divocí, pitomí a nekomunikativní. Žádná expedice Franklina podle jasnovidkyně nenajde (to byla pravda, zvláště se zřetelem k tomu, že byl tou dobou již téměř tři roky mrtev) a věštkyně se vyjádřila i velmi skepticky k budoucímu dopravnímu využití Severozápadního průjezdu. Tvrzení, že průjezdem již žádná loď nepropluje, bylo sice přehnané, ale základní myšlenka o nevyužitelnosti Severozápadního průjezdu jako dopravní cesty byla správná, nicméně známá již před tím, než Franklin odplul.

John Park

Fury Beach, místo, které údajně v transu navštívil John Park a setkal se tam s Franklinovou expedicí

Jakýsi William Reid údajně 22. dubna 1850 v Peterheadu (přístavní město na východním pobřeží Skotska) uvedl do mesmerického transu 22letého krejčího Johna Parka. Ten "cestoval" na Fury Beach (místo v Zálivu prince Regenta, kde William Edward Parry v roce 1825 zanechal svoji loď HMS Fury), kde nalezl expedici v dobrém stavu, kterak loví, rybaří, opravuje lodě a komunikuje s domorodci. Na zpáteční cestě navštívil v Baffinově zálivu velrybářské lodě z Peterheadu. Správné podrobné informace z těchto lodí měly zřejmě celé zprávě dodat punc pravdivosti, nicméně podle W. G. Rosse v té době dotyčné lodi vůbec v udané oblasti nebyly. Celkově se zdá, že v tomto případě šlo o úmyslný podvod.

James Smith

Již zmíněný popularizátor mesmerismu v Británii profesor Gregory ve své knize z roku 1851 cituje dopis ministra s iniciálami P.H. W. G. Ross se ministra nepokouší identifikovat. Wikipedie uvádí seznam členů britské vlády v tomto období, ale ministr s těmito iniciálami zde není uveden (může jít o vlastní jméno některého z lordů; návrhy od čtenářů na jeho ztotožnění vítány)[8].

Zmíněný P.H. prý v srpnu 1850 navštívil Whalsay na Shetlandech a vyzkoušel místního známého jasnovidce Jamese Smithe. P.H. sám byl naprosto skeptický k jasnovidectví a živočišnému magnetismu. Aby Smithe vyzkoušel, položil mu několik otázek o sobě samém. Smith v mesmerickém transu všechny otázky zodpověděl správně, takže se P.H. rozhodl zeptat se na osud Franklinovy expedice.

Smith poté "nalezl" Erebus a Terror, přičemž přečetl jména lodí na jejich zádi. Obě lodě byly uvízlé v ledu a ti na palubě byli naživu, ale sklíčení, protože měli malou naději, že se jejich lodě vyprostí. Smith neudal žádné informace o poloze a P.H. později litoval, že se nevyptával podrobněji.

I když je málo pravděpodobné, že ještě v roce 1850 byla na palubě obou lodí nějaká posádka, zcela vyloučit to na základě současných poznatků nelze. Smithovy informace však byly natolik obecné, že nemohly ničím přispět k nalezení expedice.

Jasnovidkyně z Melbourne

Karikatura Johna Elliotsona, který hraje na hlavu, resp. mozek hypnotizované ženy jako na piáno.

Jednou z nevyjasněných otázek mezi mesmeristy bylo to, jaký je vliv vzdálenosti na schopnost jasnovidectví. V souvislosti s Franklinovou expedicí to byla velmi aktuální otázka, protože vzdálenost z Anglie do oblasti Kanadského arktického soustroví, kde se nacházela Franklinova výprava, byla vzdušnou čarou kolem 5000 kilometrů.

Názor, že hypnotizované médium s jasnovidnými schopnostmi je schopno překonat i daleko větší vzdálenosti, podpořil dopis Dr. J. B. Motherwella z Austrálie, publikovaný v časopise The Zoist, vydávaném britským mesmeristou, lékařem Johnem Elliotsonem. Motherwell podle dopisu v roce 1850 ukázal ženě z Melbourne, která měla jasnovidné schopnosti, Franklinův dopis z roku 1838. Žena byla následně schopna vylíčit různé příhody z Franklinovy kariéry v Tasmánii (na což pochopitelně nebylo třeba jasnovidných schopností) a pak popsala plavbu Erebu a Terroru: Vidím loď, ve které je sir John Franklin; jsou s ním další lodě; vyrážejí společně. Myslím, že jsou [lodě] tři nebo čtyři, a nyní plují; právě míjejí zemi, která je velmi vysoká... Vidím nyní zemi; je velmi nízká a zdá se obydlena domorodci, kteří se sbíhají, aby se podívali. Lodě se nyní dostávají blíže k sobě a vidím plout v moři ty velké bílé útesy; jsou to ledovce.

Je evidentní, že výše uvedený popis je natolik vágní, že by se hodil na téměř jakoukoli arktickou lodní výpravu a k takovému popisu opravdu není třeba žádného jasnovidectví, stačilo si přečíst tehdejší novinové zprávy o Franklinově výpravě.

Přetištěný dopis neobsahuje žádné údaje o poloze, ale W. G. Ross uvádí možnost, že Elliotson případné údaje o poloze záměrně neotiskl, protože ač stoupenec mesmerismu, nepovažoval jasnovidectví za spolehlivou metodu pro určení polohy ztracené výpravy.

Vize Parkera Snowa

Princ Albert v sevření ledu během své první plavby

Zástupce velitele na první plavbě Prince Alberta, Parker Snow, měl údajně ve tři ráno 7. ledna 1850 vizi, v níž viděl něco jako plastickou či živou mapu arktických oblastí mezi 90° a 100° západní délky. V ní viděl dvě lodě, zjevně opuštěné, jednu severozápadně od Victory Pointu, druhou poblíž O'Reillyho ostrova. Na Ostrově krále Viléma viděl mrtvá těla a několik živých mužů a na několika místech na pevnině viděl malé skupiny pochodujících mužů. Franklina nikde neviděl. Snow pospíšil ke stolu a načrtl hrubou mapu toho, co viděl.

Snow si nebyl jist povahou svého zážitku: zda šlo o živý sen, nebo zda si namlouval, že to viděl (fancied I saw). Každopádně, pod dojmem svého zážitku obratem napsal lady Franklinové a navrhl vyslání stočlenné expedice do dané oblasti s tím, že by pátrací expedice vyrazila z Hudsonova zálivu. Neuvedl však, že ho k tomu inspirovala jeho vize.

Svoji vizi zřejmě poprvé publikoval až v roce 1893, tedy po 43 letech. Na jednu stranu je údajná vize relativně velmi přesná (ačkoli není příliš pravděpodobné, že by zobrazovala aktuální stav k 7. lednu 1850). Na druhou stranu je neprokazatelné, že Snow skutečně takovou vizi měl: stejně dobře by mohlo jít o dodatečný výmysl či prostě selhání paměti 76letého starce (Snow zemřel o dva roky později, v roce 1895).

"Zjevení" z Londonderry

V roce 1849 zesnulá čtyřletá dcera loďaře Williama Coppina údajně zjevila své sestře Anně polohu Franklinovy výpravy včetně plánku s polohou a trasou k lodím. To mělo ovlivnit lady Franklinovou při určování oblastí pátrání pro výpravy, které ona vyslala a financovala, a vést ke konečnému nálezu místa vylodění výpravy na Victory Pointu.

Leopold McClintock, který velel výpravě, jež nalezla zprávy Franklinovy expedice a odhalila, že většina výpravy zahynula na Ostrově krále Viléma, označil celou historku, popsanou v knize Josepha Henry Skewese Sir John Franklin, The True Secret of the Discovery of His Fate z roku 1889, za vylhanou. I když Skewesova verze je značně přehnaná a zejména dodatečně mění lokalizaci Franklinovy výpravy, jak ji ze "zjevení" pochopil William Coppin, jádro příběhu je pravdivé. Sophia Cracroftová, neteř Johna Franklina a celoživotní spolupracovnice a přítelkyně v té době již zesnulé Jane Franklinové, se ve spolupráci s McClintockem patrně snažila celý případ ututlat.

Podrobně viz stránka "Zjevení" z Londonderry.

Alfred Cridge

Prázdná konzerva Franklinovy výpravy, dodaná Stephenem Goldnerem

Alfred Cridge, muž z Halifaxu v Novém Skotsku (Kanada), který se označoval za píšící médium, v únoru 1854 provedl seanci, při níž mu asistovala paní J. Johnsonová. Klepáním se mu ozval duch a vyslovil své jméno: Sir John Franklin. Následně ruka pana Cridge začala zapisovat sdělení od Franklina, který sdělil důvody, proč nedokázal proplout Severozápadní průjezd.

Franklin jako hlavní příčinu neúspěchu označuje špatnou kvalitu potravin (konzerv), které vezl s sebou, kvůli níž musel vyslat velkou část mužů na lov, načež zbylé posádky nedokázaly zabránit rozdrcení lodí ledem během předčasného příchodu zimy. Tím byly zbaveni svého útočiště a všichni, kdo přežili, nakonec zahynuli zimou a hladem. Výsledkem jejich plavby byl objev velkého úseku volného moře poblíž severního pólu. Jejich další postup zastavila bariéra ledu tři míle široká, ale za ní viděli do nedohledna se táhnoucí volné moře směrem k severu. Pak se museli vydat na západ a hledat jinou cestu, načež na zpáteční (?) cestě byli rozdrceni ledem, jak popsáno výše.

Cridge žádal ducha o nějaký důkaz, že je skutečně John Franklin, ale duch ho neposkytl. Až několik měsíců po této seanci si Cridge přečetl článek v časopise American Vegetarian, že konzervované maso dodané Admiralitě firmou v Čechách (sic!; ve skutečnosti šlo patrně o konzervárnu v Rumunsku, patřící Stephenu Goldnerovi) bylo katastrofální kvality a že Franklinova expedice dostala část zásob od stejné firmy. Cridge se prý nikdy zvlášť nezajímal o Franklinovu expedici. Rukopis, vedený Franklinovou rukou, prý odpovídal rukopisu osoby umírající vyčerpáním, upadající do spánku. To podle něj byly dostatečné důkazy, že skutečně komunikoval s Franklinovým duchem.

Teorie, že dodané konzervy byly zkažené, a problémy s Goldnerovými konzervami však byly známy dříve, než Cridge zprávu o své seanci publikoval, a nemáme žádný důkaz, že mluvil pravdu ohledně svého předchozího nezájmu o Franklinovu expedici. V současnosti víme, že příčinou opuštění lodí téměř jistě nebylo jejich rozdrcení ledem, neboť lodě urazily po moři ještě dlouhou cestu, možná částečně (znovu)obsazené posádkami.

Americké médium

Elisha Kant Kane, který nezahynul rozdrcen ledem

Další případ komunikace s duchy (neplést s jasnovidectvím!) popsal 3. srpna 1855 "The Perth Courier", vycházející v dnešní kanadské provincii Ontario. Článek cituje "New England Spiritualist" a s několika překlepy uvádí následující:

Patrně americké médium navázalo 30. června 1855 spojení s duchem, který tvrdil, že John Franklin i Elisha Kant Kane, který po něm tou dobou pátral, jsou mrtví. Tělo dr. Kane bylo prý rozdrceno ledem a rovněž jeho lodě (měl ve skutečnosti jen jednu) byly rozdrceny také. Pozůstatky dr. Kane leží na ledu spolu s oblečením, dokumenty a jeho hodinkami, na nichž viděl jeho jméno, které tam Kane vyryl, aby tak usnadnil jejich případnou identifikaci. Duch byl takto dobře informován, protože minulou noc strávil v Arktidě ve společnosti [duchů] dr. Kane, sira Johna Franklina a dalších.

Ve skutečnosti byl Elisha Kane naživu a tou dobou jeho expedice opustila svoji jedinou loď a pěšky se vracela na jih. Kane zemřel o dva roky později v Havaně, a to rozhodně nikoli na rozdrcení ledem...

John George Henry Brown

John George Henry Brown byl jasnovidec/věštec (v originále: seer) z Nottinghamu, který v otázce osudu Franklinovy výpravy konzultoval (patrně v roce 1856) přímo anděla Gabriela. Anděl na otázku, zda je John Franklin dosud naživu, odpověděl, že tento muž již dávno předtím zemřel na chlad, hlad a vyčerpání, a ostatní potkal podobný osud. Gabriel dále přislíbil, že příště se Franklin objeví osobně jako duch.

V časném létě 1856 se Brown uchýlil k aparátu pro komunikaci se vzdušnými duchy a přivolal Franklinova ducha. Ten se vskutku dostavil, oděn v dlouhém volném hnědém rouchu, a měl s sebou svitek, který obsahoval dlouhé shrnutí jeho expedice.

Poté, co lodě uvízly v ledu, nařídil Franklin posádkám přejít na pevninu a přečkat zimu tam (není jasné proč, uvážíme-li, že lodě byly pro přezimování vybaveny a měly vytápěné podpalubí). Během dalšího léta se lodě nepodařilo uvolnit a posádky opět přečkaly další zimu na pobřeží. Potraviny docházely, muži se začínali bouřit a lodě byly odplaveny a zničeny. Přeživší zůstaly na ledové kře, která narazila na velký ledovec. Franklin a pár mužů dosáhlo ostrova (neznámo jakého), kde jeden z mála zbylých důstojníků zmizel v nějaké vroucí vodě(?). Franklin pak našel těla některých svých druhů roztrhaná na kusy, patrně nějakým zvířetem (nabízí se paralela s "eskymáckým strašidlem" z románu "Terror"). Franklin se poté cítil unavený, vyčerpaný a zlomený na duchu, což, jak podotýká W. G. Ross, je v takové situaci zcela pochopitelné... Konec (Franklinova smrt?) přišel 24. září 1853. Jeho tělo bylo sežráno medvědy. Někteří lidé přítomní Brownově seanci s Franklinovým duchem se poté rozplakali.

Podle Browna byl fakt, že vyšší síly umožnily Franklinovu duchu objevit se a podat svědectví, dostatečným důkazem o pravdivosti tohoto líčení (což, jak opět podotýká W. G. Ross, je zpochybnitelný argument). Dva muži z výpravy nicméně podle Franklina přežili a brzy se objeví v Británii a potvrdí jeho líčení. Kdo pak bude moci říci, že se komunikaci s duchy nedá věřit, táže se Brown. Žádný přeživší účastník expedice se však nikdy z Arktidy nevynořil a minimálně Brownově komunikaci s duchy se evidentně příliš věřit nedá.

B. J. Rule

Charles Francis Hall, jehož duch je podle paní Rule spolu s duchem Franklinem členem "Vědecké unie"

Snad nejobskurnější je soudobý případ floridské autorky B. J. Rule. Tato paní o Franklinovi napsala knihu Polar Knight: The Mystery of Sir John Franklin a tvrdí, že je jeho potomkem (což je málo pravděpodobné, ale pochopitelně ne zcela vyloučené). Mezi lety 1985 a 1988 prý absolvovala více než dva tucty konverzací s duchy sira Johna a lady Franklinové. John Franklin prý projevil přání vylíčit pravdivě příběh své expedice, který paní Rule podává následovně:

Kontaminované konzervy způsobily nemoci a smrt, ale posádka, která si myslela, že onemocnění roznášejí zlí duchové, potopila jednu z lodí. Pak došlo k rozkladu disciplíny a objevil se kanibalismus. Franklin usoudil, že nemůže nikomu věřit, a vydal se sám (!) přes Ostrov krále Viléma na jeho jihovýchodní konec (asi 100 mil), kde zemřel. Ještě před smrtí předal svůj Hannoverský kříž nějakému Eskymákovi, který pak Franklinovo tělo pohřbil pod hromadou kamení. Jeho hrob se nachází na Matheson Point (68° 52' s.š., 95° 10' z.d.).

W. G. Ross poukazuje na řadu nesrovnalostí v informacích od Franklinových (neexistující časopis Mariner's Periodical, zmínky o londýnských Timesech jako "the London Times", přičemž pro Angličana by to byly "the Times" atd.). Rovněž úroveň vyjadřování v rozhovoru je u Johna i Jane daleko nižší, než by se z písemných dokumentů dalo čekat. Ross spekuluje, že by to vzhledem k dlouhé době, po kterou jsou mrtví, mohly být známky počínající senility...

Vrcholem absurdity je v knize rovněž uvedené líčení záhrobního života. Franklinovi se živě zajímají o kosmický program USA a zastávají názor, že vesmírné aktivity NASA potřebují nové vedení. John Franklin si myslí, že by mohl pomoci zdokonalit raketovou technologii, a rád by se sám podíval do vesmíru. Ve světě duchů existuje "Vědecká unie", jejímž členem je kromě Richarda Byrda či Alberta Einsteina i Charles Francis Hall, kterého Franklin obdivuje kvůli jeho odvážnému pokusu najít Franklinův hrob. Hall stále bádá nad tím, jak odpustit svým nepřátelům z doby své pozemské pouti...

Melodrama "Frozen Deep"

"The Frozen Deep" ("Zmrzlá hlubina") je divadelní hra inspirovaná Franklinovou expedicí, jejímž autorem je Wilkie Collins, jemuž se hrou významně pomohl Charles Dickens. Poprvé byla hrána v lednu 1857 jako amatérské divadlo, ale postupně se proslavila a v červenci 1857 ji shlédla i britská královská rodina včetně královny Viktorie, belgický král Leopold aj.[9]

V tomto dramatu rovněž vystupuje jasnovidkyně, přičemž v první verzi hraje spíše okrajovou úlohu, ale v pozdějším přepracování z let 1866 a 1874 se jasnovidkyní stává přímo hlavní hrdinka hry. Podrobně se tímto tématem zabývá disertace Giulia Katherine Hoffmannové z roku 2014.[10]

Související stránky

Externí odkazy

Zdroje a poznámky

Reklama