Nález člunu v Erebus Bay (1859)
Nález člunu v Erebus Bay roku 1859 byl jedním z nejdůležitějších objevů McClintockovy pátrací výpravy. Poručík William Robert Hobson objevil na jihozápadním pobřeží Ostrova krále Viléma velký lodní člun umístěný na saních. V člunu se kromě rozsáhlé výbavy a osobních předmětů nacházely části dvou lidských koster členů poslední Franklinovy expedice.[1]
Nález se stal jedním z hlavních dokladů o osudu Franklinových mužů. Po více než století ovlivňoval představy o jejich ústupu od lodí HMS Erebus a HMS Terror, o směru jejich pochodu i o tom, zda se část skupiny mohla pokusit vrátit zpět k lodím.
Objev Hobsonovou skupinou
V dubnu 1859 vyrazily z přezimovací základny McClintockovy výpravy dvě hlavní saňové skupiny. Jednu vedl Francis Leopold McClintock, druhou jeho zástupce William Robert Hobson. Hobson prozkoumával západní pobřeží Ostrova krále Viléma od severu k jihu a během tohoto průzkumu objevili jeho muži člun na pobřeží dnešní Erebus Bay.[2]
Podle Hobsonovy zprávy si jeho muž Henry Toms všiml na pobřeží velkého člunu. Člun byl téměř celý zasypaný sněhem a viditelná byla jen část jeho okraje a vyčnívající dřevěné podpěry. Hobsonova skupina jej vyhrabala ze sněhu a začala zkoumat jeho obsah.[2]
Člun byl dlouhý přibližně 28 stop a spočíval na těžkých saních. Hobson zaznamenal, že vesla byla nahrazena pádly a že v člunu nebyl nalezen stěžeň, kormidlo ani běžná lodní výbava. Naopak zde ležely zbraně, střelivo, chronometry, hodinky, stříbrné příbory, náboženské knihy, bible s poznámkami, nástroje a další předměty.[2]
Lidské ostatky
V člunu byly nalezeny části dvou lidských koster. Hobson popsal jednu větší kostru v zadní části člunu, ležící napříč lodí, a druhou menší čelistní kost s dalšími kostmi pod druhou lavicí počítáno od přídě. Pozůstatky byly poškozené a rozptýlené, zřejmě činností zvířat.[2]
Když místo o několik dní později prozkoumal McClintock, popsal jednu kostru jako pozůstatky drobného mladého člověka a druhou jako pozůstatky velkého, silně stavěného muže středního věku. U obou koster nebyla nalezena žádná část lebky kromě spodních čelistí. McClintock ani Hobson nenašli žádný deník, záznam nebo zápisník, který by jména obou mužů přímo prozradil.[1]
Moderní archeologické a genetické výzkumy ukázaly, že místo nálezu odpovídá lokalitě NgLj-3. Z této lokality byli pomocí DNA identifikováni John Gregory a John Bridgens; ostatky z lokality představují nejméně tři osoby.[3][4]
Předměty v člunu
McClintockův popis zdůrazňuje neobvyklé množství a rozmanitost předmětů. Ve člunu byly nalezeny mimo jiné dvě dvouhlavňové pistole, střelivo, několik knih, bible, nástroje, brýle, kompas, ševcovské a plachtařské potřeby, části oděvů, nádoba od pemikanu označená písmenem E
, tři kapesní hodinky, dva chronometry a stříbrné příbory s erby nebo iniciálami důstojníků z obou lodí.[1]
Zvláštní pozornost vzbudily chronometry. Jeden z nich nesl označení Arnold 2020, druhý Parkinson & Frodsham 980. Přítomnost chronometrů a důstojnických příborů ukazovala, že člun nesl předměty s významem daleko přesahujícím běžnou výbavu pro saňovou cestu.[5]
McClintockova interpretace
McClintock si všiml, že příď člunu a saní směřovala k severovýchodu, tedy přibližně zpět k místu, odkud Franklinovi muži původně přišli. Z toho vyvozoval, že se část výpravy mohla oddělit od hlavní skupiny postupující na jih a pokoušet se vrátit k lodím nebo ke starším zásobám. Dva muži nalezení ve člunu podle něj nemohli tak těžký náklad táhnout sami; předpokládal proto, že člun původně táhla větší skupina, snad 20 až 30 mužů.[1]
Tato interpretace výrazně ovlivnila pozdější představy o závěrečné fázi Franklinovy expedice. Obraz skupiny, která se po počátečním ústupu pokoušela vracet k lodím, se v literatuře opakoval po mnoho desetiletí.
Moderní přehodnocení
Moderní archeologické přehodnocení ukázalo, že McClintockův nález z roku 1859 je třeba spojovat s lokalitou NgLj-3, nikoli s lokalitou NgLj-1, s níž býval někdy ztotožňován ve starší literatuře. Lokalita NgLj-3 je dnes chápána jako skutečné místo tohoto historického nálezu člunu.[6]
Zjištění z lokalit Erebus Bay zároveň ukazují, že s materiálem z člunů později aktivně pracovali Netsilik Inuité, kteří dřevo, kov a další předměty získávali, upravovali a znovu využívali. Nález člunu proto nelze chápat jen jako neporušený obraz posledních okamžiků Franklinových mužů, ale také jako místo, které bylo po jejich smrti dále navštěvováno a proměňováno.[7]
Související stránky
Externí odkazy
Zdroje a poznámky
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Francis Leopold McClintock: In the Arctic Seas: A Narrative of the Discovery of the Fate of Sir John Franklin and His Companions. 1859, kap. XV.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 Douglas R. Stenton: A Most Inhospitable Coast: The Report of Lieutenant William Hobson's 1859 Search for the Franklin Expedition on King William Island. Arctic 67, č. 4, 2014, s. 511-522.
- ↑ Douglas R. Stenton, Anne Keenleyside a Robert W. Park: The “Boat Place” Burial: New Skeletal Evidence from the 1845 Franklin Expedition. Arctic 68, č. 1, 2015, s. 32-44.
- ↑ Douglas R. Stenton, Stephen Fratpietro, Kaitlyn Gorsalitz & Robert W. Park: DNA identifications of three 1845 Franklin expedition sailors from HMS Erebus. Journal of Archaeological Science: Reports 72, 2026, 105739.
- ↑ Logan Zachary: Reversing the Chronometers at the Boat Place. Illuminator, 1. listopadu 2021.
- ↑ Douglas R. Stenton a Robert W. Park: History, Oral History and Archaeology: Reinterpreting the “Boat Places” of Erebus Bay. Arctic 70, č. 2, 2017, s. 203-218.
- ↑ Dana Thacher: Salvaging on the Coast of Erebus Bay, King William Island: An Analysis of Inuit Interaction with Material from the Franklin Expedition. Arctic 71, č. 4, 2018, s. 431-443.
